Podobenství o zrnu a koukolu  -  Svatopluk Karásek

(1977)

 

Rozsévač sil ve světle dne
to zrno dobré na pole své.
Když byla noc, jemu navzdory
ďábel prokletou setbu tam vsil.

 

A ta setba noci se setbou dne
v kořenech svých jsou prorostlé.
Teď chceš plejt koukol, seš chorý,
to máš, jako bys to pole zryl.

 

Nechte to růst po mnoho dní,
vše musí uzrát, až v době žní
dá Pán do stodol zrno dobrý,
plevel dá na hnůj, aby tam hnil.

 

To pole je náš svět a v něm roste
ďáblova setba i setba dne,
mnohé jsou teď spory,
zrnem kdo byl, kdo koukolem byl.

 

Vždyť je tu ten, co sil, když byla noc,
a jeho lidi, když získaj moc,
stavěj lágry a komory,
plevel lidskej aby oddělen byl.

 

Přicházej mnozí a pod různou lstí,
tu lidskou setbu že pročistí,
pak natáhne bačkory
za plevel kdo by označen byl.

 

A jak v celém poli, tak i v duši tvé,
je dobro se zlem fest prorostlé,
tak jsme dobrý - i potvory,
vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.

 

Kdyby tak přišly ňáký nemehla,
že náš svět zbaví od všeho zla,
řek bych: Vy blázni, to jsou fóry,
kdo z nás by pak v tom poli zbyl.

 

Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj,
do toho Bohu ty nefušuj,
my můžem třídit brambory,
ale nás si po žních přebere Bůh.

 

Nechte to růst, jen to nech růst,
ať spolu roste vše co má vzrůst,
vždyť všechny hrůzy a horory,
byly v touze, by svět očištěn byl