Ročník 47  – Wabi Daněk             

Nás ^Gbylo sedum romantiků
^Dmnetušících ^Dm7že se všechno ^Gmění
A stačilo pár okamžiků,
^Dmpatnáct let to ^Dm7vlastně tolik ^Gnení
Však ^Emsotva v pátek odhoukaj,
to ^Hmpomyšlení každého z nás ^Amsvádí^{C D}
svý ^Gtělo sádlem obalený^Dm
napasovat ^Dm7do maskáčů z mládí.

Léta krásy nepřidaj
a nevyléčej naše ztuhlý hnáty
Však v uších pořád zvoní blues,
co zpívaly nám telegrafní dráty
Zas jdeme známym údolím,
tak jako v časech naší zašlý slávy
A slova městem neředěná
snášejí se do vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jedličí
a cigaretu zapalovat třískou
A kytaru vzít do klína
a zpívat si tu píseň kdysi blízkou
Text není žádnej Kainar,
dávno víme všichni že je vlastně hloupá
Tak proč nám slzí oči -
není přece vítr a kouř vzhůru stoupá

Pak je tu konec víkendu
a všechno je jak v obráceným filmu
Každej si schová do kapsy
ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu
Ten uhlík, to je jistota,
že všedními dny člověk nezmagoří
Čas od času se podívá a řekne:
Je to dobrý - ještě hoří