Sbohem, lásko  - Hughes Aufray, I. Fischer, zp. W. Matuška
 
1. ^CAť bylo mně i ^Fjí tak ^G7šestnáct ^Clet, ^{F, G7
      C}zeleným údo^Amlím jsem si ji ^Dmved', ^{G7
      C}byla krásná, to ^C7vím, a já měl ^Fstrach, jak ^Fmříct,
    když na řa^Csách slzu ^G7má velkou jako ^Chrách. ^{F, C}

Rf: ^C7Sbohem, ^Flásko, nech mě ^Dmjít, nech mě ^Emjít, bude ^Amklid,

      žádnej ^Dmpláč už nespra^G7ví ty mý ^Cnohy toula^C7vý,
      já tě ^Fvážně měl moc ^Dmrád, co ti ^Emvíc můžu ^Amdát,
      nejsem ^Dmžádnej ide^G7ál, nech mě ^Cjít zas ^Fo dům ^Cdál.

2. A tak šel čas, a já se toulám dál,
    v kolika údolích jsem takhle stál,
    hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
    bůhví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.
Rf:
Rec: Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid, co ho tahá z místa na

         místo, co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojený jako většina

         ostatních, aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má, a říkal jenom to, 

         co se od něj čeká, já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu,

         opravdu, fakt.
Rf: