SLOŽÍTĚ – Pavel Dobeš

 

1. Tak už jsme ^Gopět na trávě,

    neslavně skon^Amčil ten náš let,

     ^Cletěli jsme bezhlavě

    a dosá^Ghnout jsme chtěli hvězd.

 

Rf₁: ^HmLetěli jsme spolu ^Cku štěstí,

      už ^Hmvypršelo, už je po ^Ddešti.

 

Rf₂:, [: Složi^Gtě žijem, ^Cžijem, ^Dsložitě. ^{D/C D/H D/A} :]

 

2. V korytě řeky se zvedá kalný proud,

     chtěla jsem létat, tak nenuťte mě plout,

     vždyť všude čtu a pokud vím,

     tak ženská, to je jenom slabej tvor.

 

3. Škola už také mizí pod vodou,

    místa nejsou ani náhodou,

    jen řeka stoupá z břehů

    a povodeň se šíří jako mor.

 

Rf₁: Dívčí představy, ty odplouvají do dálav,

    a kluk, co jsem mu patřila, mi mlčky říká: plav.

Rf₂:

4. Tak vidíš, holka, není to tak složitý,

    dospěli jiní, teď chápeš to i ty,

    a ještě včera bylas' hloupé rozmazlené dítě.

 

5. Teď plaveš řekou, vzal tě její proud,

    souhlasíš s ohněm, co musel uhasnout,

    až půjdou kolem rybáři, tak chytnou tě

    i do děravě sítě.

 

Rf₁: Jeden z nich ozdobí ti šaty vzácným kamením,

        schováš se za jeho příjmením.

Rf₂: