Slunečnice – Bod Dylan, Jaroslav Hutka

 

    G                            G⁷                 C                          G

1. Je to všechno strašně dávno, slunce bylo větrem milováno,

                   C                  G                Ami              C             D

    těhotné slunce se jen usmívalo, a najednou tu slunečnice je.

 

2. V okně domu slunečnice stojí, barák za chvíli strhnout dají,

    jen malé děti potichu šeptají: k čemu tam ta slunečnice je?

 

3. Člověk jak slunce dobrý není, svý nalady jak počasí mění,

    nevšímá si střech, jde po dláždění, tak k čemu tam ta slunečnice je?

 

4. Nebe na lidi sluncem kýchá, sluneční rýma nám srdce zadýchá,

    očima z ulice se slunce líbat nechá, a proto tam ta slunečnice je.

 

5. Slunce neobléká šaty nedělní, svou nahotou morálku lidí raní,

    holky mám rád, když jsou slunci podobný, a proto tam ta slunečnice je.

 

6. Slunečnice se právem k slunci hlásí, svou hlavou ke slunci hází,

    a člověk si v závisti hlavu srazí, a proto tam ta slunečnice je.

 

7. Kdyby každá holka slunečnicí byla, to by život náš byl roztančená víla,

    ale život je šašek a blázny z lidí dělá, a proto tam ta slunečnice je.

 

8. Mám také přání, když hvězda padá: chci, aby ta holka byla pořád mladá,

    mladá mládím, co na lidský řeči nedá, a proto tam ta slunečnice je.

 

9. Až půjdeš z domu ráno, budeš mít se sluncem ujednáno,

    že štěstím pokropí tvou duši, a proto tam ta slunečnice je.

 

10. = 1.