Vincent – zp. P. Bobek    

 

1. Stále stejnou ^Gtmou ^{G4sus G}

    svítí plátno blou^Amdících

    malíř půlnoc ^C7majkreslí smích

    ten ^Dobraz píseň zpívá po^Gjednou.

    Stíny na kopcích

    ticho hnízd a moudrý sníh

    svál sem hřích všech dětských cích

    v těch barvách, které prosí tě pojď k nám.

    

Rf: ^GJá už vím a ^Am7znám,

       ^D7co jsi tenkrát ^Gtoužil ^Hmříct

       ^Ema jak jsi trpěl pro své ^Amnadání

       ^D7učit lidi vi^Emdět víc,

      však nebyl nikdo kdo by ^A7naslouchal,

       ^Am7snad ^D7dnes tu s tebou ^Gstál.

    

2. Stále stejnou tmou

    stejné louky tu hoří dnes

    mraky láká do nebes

    kde Vincentovi modré oči sní

    Jak jen pozmění

    barvy žhnoucích slunečnic

    vítr v tváři má pár skic

    to smýknul štětce touhy van Gogh sám.

Rf:

 

+ A svět tě tak ^Amtrýznil

    ^D7tvou lásku splácel ^Gzlým^Hm

    ^Emjen černé ^Amvrány nad tvou hlavou

   ctí tvou ^Cmmysl bolavou

   svět ^Gnazval velkou ^F6vášeň šílens^E7tvím

   a ^Amjá chci ti říct Vincente,

   že ^C7majnení nikde svět pro lásku

   ^D7tvou se kterou ^Gbdím.

    

3. Stále stejnou tmou

    portrét v tichu muzejním

    něžná dlaň - hold váženým

    všem očím které nesmí rozumět

    Prohlíží si prázdnou zeď

    a chlápka v cárech nejchudších

    v tvých růžích trn snad ostřejší

    než kord co slouží srdci divným hrám

  

Rf: Já už vím a znám,

      tak hledat musíš dál.